Dorota Šandorová, klientka jindřichohradeckého domova pro lidi s mentálním postižením, byla ve svých sedmatřiceti letech v lednu 2021 zabita. O život přišla v místě, které pro ni mělo být bezpečné, a rukou člověka, který o ni měl pečovat. Zabil ji pečovatel Ondřej Bali, pracovník v přímé péči. Zaklekl ji, brutálně zkroutil ruce za záda a plnou silou ji tlačil na hrudník, až upadla do bezvědomí a následně se udusila. K odhalení situace došlo až o několik hodin později, když Dorotu přišel zkontrolovat pracovník ranní směny. Již na první pohled bylo patrné, že něco není v pořádku. Žena ležela na břiše, hlavu hluboko zabořenou do polštáře a zpod peřiny bylo vidět jen část vlasů. Náhlá či předčasná smrt není u pacientů s komplexním postižením ničím výjimečným, velmi brzy se ukázalo, že tohle není ten případ.
Ač by tato událost měla být velkým vykřičníkem systému, případ se neobjevil v médiích, ale ani v odborných kruzích jako součást kazuistik a nebyla mu věnována žádná pozornost ani ze strany úředníků a politiků zodpovědných za sociální oblast. Vysvětlení celé situace se od ředitele nedočkali ani zaměstnanci jindřichohradeckého domova. Dnes již bývalý ředitel Jiří Blížil ho podal pouze jihočeské radní pro sociální oblast, náměstkyni hejtmana Lucii Kozlové. Ta se místo nařízení inspekce domova spokojila pouze s ujištěním, že šlo o selhání jednotlivce. Toto selhání je však až vrcholem sledu událostí a vlastně výsledkem systémového nastavení.
Toužila po pozornosti, jen si o ni říkala nepřijatelným způsobem. Provokovala ostatní, protestovala, často křičela, bouchala do dveří nebo se válela po podlaze. Pozornost tím získala, bohužel ne takovou, jakou člověk s chováním náročným na péči, jak se tomuto typu chování říká, potřebuje. Nikdo nepátral po příčinách, nikdo se nesnažil zjistit, co Dorota potřebuje, místo toho přicházela jedna represe za druhou. Zavírání do klecového lůžka, nadměrná medikace, a dokonce i fyzické tresty.
Dorota se narodila do početné, sociálně slabé romské rodiny. Spolu se svým dvojčetem, Žanetou, byla záhy po porodu odebrána a začal jejich život po ústavech. Obě sestry měly mentální postižení, zde však podobnost končila. I přes svůj handicap byla Žaneta ideální klientkou a snadno si získávala u personálu oblibu. Dorota naopak. Mentální postižení u ní bylo hlubší, mnohem hůře dokázala komunikovat své potřeby, které navíc ústavní prostředí nedokázalo naplňovat.
V roce 2013 začala Dorota žít v nově zařízeném specializovaném oddělení jindřichohradeckého domova pro lidi s postižením, určené přímo klientům s chováním náročným na péči. Domácnost 05 měla ty nejlepší předpoklady poskytnout klientům to, co opravdu potřebují. Málo klientů, vyšší počet asistentů, školení i finanční podpora. Zpočátku se zdálo, že takový přístup funguje a že se podařilo vytvořit prostor pro dobrý život pro všechny. Dokonce i pro Dorotu. Ale z Domácnosti 05 se postupně stal uzavřený svět s vlastními pravidly. Podle svědectví některých pracovníků se u klientů objevovaly modřiny. Jednu takovou, u které bylo patrné, že si ji nezpůsobila sama, měla den před svou smrtí i Dorota.
Ač byl v tomto konkrétním případě odsouzen pečovatel, není rozhodně viníkem jediným. Hlavní vinu nese celý systém, ve kterém prakticky nejsou služby pro cílovou skupinu lidí s náročným chováním na péči, a pokud ano, jejich kapacita je naplněna na dlouhé roky dopředu. Systém, ve kterém mnoho postižených lidí končí na psychiatrických odděleních nemocnic, přestože tam vůbec nepatří. Systém, který stále dovoluje používat restriktivní nepřijatelné přístupy a praktiky a nedokáže uvádět do praxe poznatky nové, jako je pozitivní podpora chování, přestože je jasné, že v mnoha zemích již fungují.
Nikdo nedostal pozvánku na Dorotin pohřeb. Městský úřad, její opatrovník, pohřeb uspořádal beze svědků. Pojďme si památku Doroty Šandorové připomenout.