Věra Musilová

PŘÍBĚH VĚRY MUSILOVÉ

Věra Musilová zemřela v dubnu roku 2006  během hospitalizace v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Bylo jí třicet let. Udusila se při pojídání vlastních výkalů, zatímco byla zavřená v síťovém lůžku.

Věra se narodila s mentálním postižením, rodina ji přijímala takovou, jaká je, a chtěla o ni pečovat doma. To se také dlouho dařilo. Rodina dokázala rozpoznávat její potřeby a především na ně reagovat. Dle matčiných slov s dcerou nebyly žádné problémy, Věra se naučila mluvit, poznávat barvy a i některá písmena, jezdila na kole i plavala. Samostatná byla také v sebeobsluze, dokázala se sama obléct, najíst nebo dodržovat hygienu. 

Zlom nastal kolem pětadvacátého roku, kdy se Věra rapidně psychicky zhoršila. S psychickým propadem pak souviselo značné zhoršení i ve všech ostatních oblastech. Sebepoškozování a křik byly patrně nejvýraznějšími projevy. Její matka se dostala  na konec svých sil, a protože neexistovala žádná odpovídající sociální služba, musela Věru opakovaně nechat hospitalizovat v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. 

Kdyby byl dostupný odborník, který by dokázal příčinám náhlé změny přijít na kloub, mohlo být třeba všechno jinak. 

V léčebně však po příčinách nikdo nepátral a řešily se především jednotlivé projevy a následky. Nikam to nevedlo. Během posledního pobytu na začátku roku 2006 byla Věra umístěna do síťového lůžka, kde strávila tři následující měsíce. Negativní projevy se stále stupňovaly, neustálý křik, rozbíjení všeho kolem, strhávání oblečení či močení a kálení pod sebe. To poslední se jí pak stalo osudným. Bohužel jen pár dnů před tím, než rodiče mohli zrealizovat rozhodnutí vzít si ji zpět domů,  jehož důvodem byla nespokojenost s poskytovanou péčí. Na porušování lidských práv si navíc matka stěžovala už v lednu, kdy podle jejích slov našla svou dceru v síťovém lůžku nahou a ostříhanou dohola, navíc prý hladovou a žíznivou. Nemocnice všechna nařčení popřela, oholení zdůvodnila výskytem vší a nevyšla vstříc požadavku na přeložení na jiné oddělení. Na správnosti svého postupu léčebna trvala i ve světle pozdějších událostí.

Matka Věry na bohnickou léčebnu podala žalobu, jejíž cílem nebylo získat peníze, ale omluvu za to, že  poskytovaná péče se neslučovala s důstojným životem člověka. Závěrečné rozhodnutí soudu bohužel Věřině matce za pravdu nedalo. S odůvodněním, že u vážně nemocných psychiatrických pacientů je hranice důstojnosti posunuta jinam a pokud jsou osoby nebezpečné sobě i okolí musejí být v lékařských zařízeních omezovány v pohybu. Toto odůvodnění pak vycházelo z psychiatrického posudku, že nebyla k dispozici jiná alternativa poskytované péče, ta navíc korespondovala se současnými odbornými poznatky. 

Jenže lidská důstojnost je jen jedna a je potřeba po ní volat i pro lidi, kteří za sebe bojovat sami nemohou. Důstojný život je nezbytnou a základní lidskou potřebou, která navíc působí významně v oblasti prevence nežádoucího chování. Zjišťování potřeb a jejich následné naplňování, identifikace spouštěčů a v neposlední řadě vhodné a podnětné prostředí s odborně vyškoleným personálem, to je cesta, kterou je nutné se nyní vydat.