Věra Musilová zemřela v dubnu roku 2006 během hospitalizace v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Bylo jí třicet let. Udusila se při pojídání vlastních výkalů, zatímco byla zavřená v síťovém lůžku.
Věra se narodila s mentálním postižením, rodina ji přijímala takovou, jaká je, a chtěla o ni pečovat doma. To se také dlouho dařilo. Rodina dokázala rozpoznávat její potřeby a především na ně reagovat. Dle matčiných slov s dcerou nebyly žádné problémy, Věra se naučila mluvit, poznávat barvy a i některá písmena, jezdila na kole i plavala. Samostatná byla také v rámci sebeobsluhy, dokázala se sama obléct, najíst nebo dodržovat hygienu.
Zlom nastal kolem pětadvacátého roku, kdy se Věra rapidně psychicky zhoršila. S psychickým propadem pak souviselo značné zhoršení i ve všech ostatních oblastech. Sebepoškozování a křik byly patrně nejvýraznějšími projevy. Její matka se dostala na konec svých sil, a protože neexistovala žádná odpovídající sociální služba, musela Věru opakovaně nechat hospitalizovat v Psychiatrické léčebně v Bohnicích.
Kdyby byl dostupný odborník, který by dokázal příčinám náhlé změny přijít na kloub, mohlo být třeba všechno jinak.
V léčebně však po příčinách nikdo nepátral a řešily se především jednotlivé projevy a následky. Nikam to nevedlo. Během posledního pobytu na začátku roku 2006 byla Věra umístěna do síťového lůžka, kde v podstatě strávila tři následující měsíce. Negativní projevy se stále stupňovaly, neustálý křik, rozbíjení všeho kolem, strhávání oblečení či močení a kálení pod sebe. To poslední se jí pak stalo osudným. Bohužel jen pár dnů před tím, než rodiče mohli zrealizovat rozhodnutí vzít si ji zpět domů, jehož důvodem byla nespokojenost s poskytovanou péčí. Na porušování lidských práv si navíc matka stěžovala už v lednu, kdy podle jejích slov našla svou dceru v síťovém lůžku nahou a ostříhanou dohola, navíc prý hladovou a žíznivou. Nemocnice všechna nařčení popřela, oholení zdůvodnila výskytem vší a nevyšla vstříc požadavku na přeložení na jiné oddělení. Na správnosti svého postupu léčebna trvala i ve světle pozdějších událostí.
Matka Věry na bohnickou léčebnu podala žalobu, jejíž cílem nebylo získat peníze, ale omluvu za to, že poskytovaná péče se neslučovala s důstojným životem člověka. Závěrečné rozhodnutí soudu bohužel Věřině matce za pravdu nedalo. S odůvodněním, že u vážně nemocných psychiatrických pacientů je hranice důstojnosti posunuta jinam a pokud jsou osoby nebezpečné sobě i okolí musejí být v lékařských zařízeních omezovány v pohybu. Toto odůvodnění pak vycházelo z psychiatrického posudku, že nebyla k dispozici jiná alternativa poskytované péče, ta navíc korespondovala se současnými odbornými poznatky.
Jenže lidská důstojnost je jen jedna a je potřeba po ní volat i pro lidi, kteří za sebe bojovat sami nemohou. Důstojný život je nezbytnou a základní lidskou potřebou, která navíc působí významně v oblasti prevence nežádoucího chování. Zjišťování potřeb a jejich následné naplňování, identifikace spouštěčů a v neposlední řadě vhodné a podnětné prostředí s odborně vyškoleným personálem, to je cesta, kterou je nutné se nyní vydat.